Po roce 1989 váš otec privatizoval firmu Petrof. Byl to krok do neznáma, rodina se tehdy obrovsky zadlužila. Jak na to vzpomínáte?

Byla to vzrušující doba plná očekávání, i když náročná. Tatínek a jeho vrstevníci, kteří se do privatizace pustili, se museli obrnit trpělivostí. Pravidla se měnila za chodu, 
a tak jsme privatizovali téměř osm let. Výsledek už znáte.

Do firmy jste nastoupila v roce 2000. Jaké byly vaše začátky?

Začínala jsem jako vedoucí propagace, bylo mi to nejbližší. Z farmaceutické firmy jsem byla zvyklá na dril a výsledky. Rozjeli jsme tenkrát s kolegy řadu úspěšných projektů a mnoho věcí změnili. Bylo to velmi kreativní období.

V čele stojíte deset let. Přišly horší i lepší chvíle. Měla jste někdy pokušení to vzdát?

Já moc věci nevzdávám, vždy hledám cestu, jak dál. V noci mi občas bývalo krušno, když na mě v tom klidu dopadla tíha zodpovědnosti. Najednou jsem v tom byla sama.

Co vám nyní nejvíce komplikuje podnikání?

Nestálé podnikatelské prostředí. Česko je na 44. místě 
v celosvětovém hodnocení podnikatelského prostředí. Na prvním místě je Singapur, to je asi důvod, proč tam prodáváme stále více pian.

Je těžké i jednání s českými úřady?

Já myslím, že vždycky je to o lidech. Máme skvělé vztahy s ministerstvem průmyslu 
a obchodu, podporují naše mezinárodní veletrhy a vize. Nerozumím tendrům na nákupy nástrojů do škol. Když je tam v zadání, že koupí „renomovaný zahraniční nástroj", tak už je to přece diskriminace od začátku. Pak koupí Yamahu vyrobenou v Číně a ona za pár let přestane hrát. Tak kde je naše česká hrdost?

Je obtížné v regionu sehnat kvalitní zaměstnance?

Je těžké sehnat kvalitní zaměstnance nejen v regionu, ale v celé České republice. Potýkáme se s absolutním nedostatkem techniků, klavírníky si samozřejmě musíme školit sami, což trvá minimálně 10 let. Šikovných obchodníků, kteří zvládají mezinárodní obchod, je jako šafránu.

V Hradci jste se narodila, vedete tu firmu. Neuvažovala jste nikdy o přestěhování?

Já mám Hradec Králové moc ráda, i když teď už bydlím na jeho předměstí. Je to bezvadné místo pro život 
a navíc máme skvělé zaměstnance, většinou Hradečany, na které je spoleh.

Kolik času vám vedení Petrofu zabere?

Pokud momentálně nejsem na obchodní cestě v zahraničí, tak ráno vstanu a jdeme si 
s malým synem, kterému je 4,5 roku, zaplavat, zacvičit, pak si uděláme snídani a jedeme do školy, já potom do kanceláře. Tam začne blázinec, jedna schůzka za druhou, náročná témata, u mě už se řeší jen ty nejdůležitější věci. K obědu mám většinou svačinu z domu. Syna vyzvedává ze školky manžel, potkáváme se tak kolem 18. hodiny u společné večeře. Potom domácnost, uspat syna, pohádky, a když zvládnu neusnout v půlce Rumcajse, tak se jdu připravovat na další pracovní den. Strategické otázky promýšlím většinou v pondělí, kdy moji kolegové-manažeři řeší provozní a operativní věci na poradě vedení, což je pro mě velká pomoc. Firmu nosím v hlavě stále, z toho nelze vyskočit.

A jak by vypadal váš ideální den?

Být s rodinou, s přáteli, plavat, jezdit na kole, lyžovat a taky jít do práce a řešit výzvy. Neumím moc dlouho odpočívat, práce mi je koníčkem.

Jak vidíte budoucnost firmy?

Dobře. Člověk musí být stále ve střehu. Máme vizi zůstat největším evropským výrobcem, podporovat hudební vzdělání a kulturu, vyrábět piana, na která bude radost hrát.